Otakar Peroutka - Z historie cyklistiky v Písku
Cyklistika patří k nejstarším sportům v Čechách i v Evropě. Staré prameny uvádějí, že v roce 1815 si vymyslel mannheimský lesník Karel Bedřich Drais jakousi dvojkolku. Kola byla dřevěná, přední kolo bylo řiditelné a uváděl ji do pohybu odrazem nohou od země. V roce 1817 na ní poprvé veřejně jel z Mannheimu do Schweitzingenu. Prvním, který na této „draisině“ u nás jezdil, byl básník Jan Kollár, který si ji pořídil hned v roce 1817. O několik desítek let později opatřil si Francouz Michau (jiné prameny uvádějí i Němce Fischera) dvojkolku s dvěma šlapátky na předním kole. Další vynálezci přední kolo neustále zvětšovali a naopak zadní zmenšovali, a tak přišla do módy kola vysoká s průměrem 160 – 170 cm. Není bez zajímavosti, že první takové kolo – dřevěné – u nás sestrojil mistr Chvala z Milevska v roce 1875. Jinde však již byly v roce 1867 vynalezeny drátěné loukotě a v roce 1869 se již objevila i kola se železnou konstrukcí. Kola ani sedla nebyla odpérována, a proto se jim říkalo „kostitřasy“.
Na takovém kole se naučil jezdit i Augustin Reiner z Písku, předseda Bruslařského klubu, který spolu s Karlem Ardeltem přišli na myšlenku založit v Písku klub velocipedistů. Na schůzi, svolané na 11. srpna 1887 do restaurace U Reinerů, se sešlo 26 zájemců s rozhodnutím založit Klub velocipedistů v Písku. Za předsedu zvolili Augustina Reinera. Klub byl jedním z prvních cyklistických klubů v Čechách a stal se členem České ústřední jednoty velocipedistů, která v Čechách existovala od roku 1883.
Při svém založení měl klub k dispozici jen jedno kolo. Jak se dovídáme z dalších archivních materiálů, mělo v roce 1896 šestnáct činných členů k dispozici 3 kola vysoká – majetek klubu - dále 15 kol soukromých, z toho byl 1 tricykl, 6 kol vysokých a 8 rowerů (to již byla kola dnešního tvaru i s řetězovým převodem). Je zřejmé, že členy klubu se mohli stát mladí lidé jen z lépe situovaných rodin, protože zápisné činilo 2 zlaté, měsíční příspěvky 1 zlatý a samo kolo nebylo nijak laciné. Je dochován zápis o tom, že písecký nadlesní O. Sekyrka koupil nové kolo od Bielefelské továrny na stroje, dříve Dürkopp et Co. Kolo vážilo 15 kg, bylo vyrobeno ze silných, černě emailových „rour“, opatřeno neprašnými šlapátky, řidítka měla rozměr 80 cm a byla mírně skloněna. Kolo bylo opatřeno chránítky proti blátu z černého voskovaného plátna a mělo Perryův řetěz.
Klub měl svou vlajku, kterou mu darovaly „dámy písecké“ a pěkný klubový odznak. Cvičíval na poli vedle domu Tonnerovského na budějovickém předměstí a v zimě též v sále Na střelnici.
Je nutno uvést, že ještě před založením Klubu velocipedistů existoval v Písku Klub tricyklistů. Jsou dochovány stanovy tohoto klubu, datované 11. května 1884, podepsal je Max Hájek a další tři funkcionáři. Dovídáme se z nich, že účelem klubu bylo „pěstovali jízdu na tricyklu“, k čemuž slouží cvičení, jízda pro zábavu, výlety, závodění a připojení se k spolkům stejného účelu. O činnost klubu se žádné zprávy nedochovaly. Dá se předpokládat, že byl předchůdcem velocipedistů a že se vznikem Klubu velocipedistů zanikl.
Klub velocipedistů měl bohatou činnost. V okresním archivu jsou uloženy jeho stanovy, ze kterých se dovídáme mnoho zajímavého. Tak kupř. se v třetím článku stanov říká, že „Účelem klubu jest pěstování jízdy na velocipedech kaučukovými ráfy potažených. K dosažení toho pořádají se cvičení, výlety, zábavy, cesty a dostihy. Jízda na ulicích měst a předměstí není dovolena, namítá-li proti tomu policie nebo výbor. V článku čtvrtém se uvádí, že jednací řečí je řeč česká. Dnes se nám to zdá samozřejmé, ale tenkrát se v Písku jednalo i německy. Vždyť i kolek na stanovách je jen v německé řeči a razítko Okresního hejtmanství má německo – český text. V dalších článcích stanov se hovoří o tom, kdo se může stát členem klubu, o právech a povinnostech členů, o řízení klubu atd. Sedmnáctý článek popisuje klubový oděv (ve kterém se na kole jezdilo!): čepice s jedním stínítkem z látky tmavomodré. Kabát sako s límcem, u krku uzavřené, s jednou řadou knoflíků, dvě kapsy náprsní a dvě pod rukou. Kalhoty úzké šedé a knoflíčky u kolenou, 3 kapsy a sice dvě postranní a jednu pro hodinky. Široký pas s monogramem K.V. P. Punčochy vlněné, barvy tmavomodré. Střevíce nízké šněrovací. Košile Jägrovka s bílým kaučukovým límcem“.
Ke stanovám je přiložen i „Domácí řád“. Zde se m.j. v druhém článku hovoří o vyučování jízdě a o zkouškách. „Chce-li nově přijatý člen s cvičením započítati, musí se u náčelníka aneb u přítomného místonáčelníka přihlásit, který pak potřebný první návod udělí. Cvičení počíná se na malém dřevěném velocipedu a musí každý člen postupně následující zkoušky odbývati: 1. zkouška na malém dřevěném velocipedu – 2. zkouška na kaučukovém velocipedu - 3. zkouška hlavní. Výkony členů při jednotlivých těchto zkouškách sestaví výkonný sbor na zvláštním archu a vyvěsí jej v klubových místnostech. K 1. zkoušce povinen jest člen přihlásiti se nejméně jeden den, k 2. zkoušce nejméně tři dni, ku hlavní zkoušce pak nejméně týden napřed. Přihlášky dějí se výhradně v knize zkoušek.
Před každou z prvních dvou zkoušek složí člen 10 kr., před hlavní zkouškou 50 kr. do klubové pokladny. Žádný člen nesmí před odbytím druhé zkoušky vyjeti s velocipedem mimo cvičiště. Spolkových výletů, cest, společných cvičení a dostihů smí se zúčastniti pouze onen člen, který odbyl hlavní zkoušku.“
Dále se tu hovoří o vypůjčování klubových velocipedů. Za vypůjčení velocipedu na 1 hodinu se muselo zaplatit 10 krejcarů, za půl dne 30 krejcarů a za celý den 50 krejcarů.
Ke stanovám je dále ještě přiložen „Jízdní řád“. Pro zajímavost uveďme článek 1 o pořádku v jízdě:
    Při jízdě má se každý vlevo vyhýbati, vpravo předjížděti, kterýžto pořádek i naproti povozům zachovati třeba.
    Při jízdě v zástupu a při mírné rychlosti musí každý od svého předáka vzdálenost 3 metrů udržeti.
    Při rychlé jízdě a jízdě s kopců musí vzdálenost tato 6 metrů obnášeti.
    V dvojstupu udržiš každý člen od svého souseda odstup jednoho metru mezi klikami, jednotlivé páry za sebou 6 metrů.
    Při jízdě s kopce nesmí nikdo nohy z klik sejmouti.
    Okolo povozů se má jeti s mírnou rychlostí, plašící se koně mají se voláním konejšiti a jen tenkrát nutno seskočiti, když se tyto nikterak upokojiti nedají aneb když dává kočí znamení, aby se seskočilo.
    Není – li nikdo u koní, musí se ve slušné vzdálenosti seskočiti.
    Za uzdu vedeným nezapřaženým koním nutno se vyhýbati po straně vůdce.
    Pěšky jdoucím budiž na slušnou vzdálenost vyhýbáno a jen tenkrát signálů, zvonců aneb volání užíváno, když není možnost jiným směrem s jistotou projeti.
    Obcemi musí se vždy jeti mírnou rychlostí.
    Po chodnících v městech jezditi není dovoleno a po pěšinách vůbec smí se jeti pouze tenkráte, když po nich nikdo nejde.
    Jakmile se stmí, musí každý člen ať při soukromém neb klubovém výletu rozsvítiti lucernu.
„Jízdní řád“ pak v dalších článcích uvádí podrobně ustanovení o organizaci výletů.
Klub velocipedistů v Písku organizoval společné výlety nejen do blízkého a vzdálenějšího okolí, ale jeho členové se zabývali i závodní cyklistikou. První klubové závody se konaly v roce 1895. Na pozemku ing. Kodla, v prostoru mezi dnešní Dvořákovou a Přemyslovou ulicí, postavil klub značným nákladem cyklistickou dráhu 250 m dlouhou elipsovitého tvaru. K desátému výročí založení klubu ji dne 6. června 1897 otevřel při “III. cyklistických amateurských závodech.“ Pořad těchto závodů:
    Slavnostní otevření a odevzdání dráhy a projížďka přítomných hostů a cyklistů.
    Jízda začátečníků - 2000 m, 8 kol.
    Jízda hostí – 5000 m, 20 kol.
    Jízda o přebornictví klubu „Písek“ - 3000 m, 12 kol.
    Handicap vysokých kol – 1 ang. míle, 6 kol a 109 m – 1609 m.
    Jízda dam – 1 angl. míle, 6 kol a 109 m.
    Handicap klubu „Písek“ na 3000 m.
    Jízda starších pánů.
Zajímavá jsou i všeobecná ustanovení těchto závodů:
    První zvonění u soudcovské lóže před každou jízdou svolává jezdce k nastoupení.
    Při každé jízdě – vyjímaje jízdy vyrovnávací – jede se jednou kolem naprázdno za účelem seřazení ke startu.
    Správný start označuje startér mávnutím praporcem, ze soudcovské lóže pak označuje se zazvoněním. Start chybný označuje se ze soudcovské lóže déle trvajícím zvoněním.
    Čísla upevněná na rukou jezdců odpovídají číslům programu.
    Počátek posledního kola každé jízdy oznamuje se zvoněním ze soudcovské lóže.
    Cíl je označen bílou páskou.
    Po každém závodu oznámí se čísla vítěze, druhého a třetího zároveň s časy na tabuli u zvonu.
Cyklistické závody se konaly na dráze pravidelně. Zachoval se např. program V. národních cyklistických závodů, které se konaly 29. května 1898. Písečtí cyklisté se zúčastňovali také závodů, pořádaných jinými kluby v dalších městech.
Prostor cyklistického stadionu sloužil i jiným sportům. Tak se tu dnes 8. srpna 1897 konaly první lehkoatletické propagační závody v Písku, kterých se zúčastnili přední atletičtí závodníci z Prahy a z Plzně. Pěstoval se turismus, kopaný a Bruslařský klub tu měl i umělé kluziště.
Písečtí cyklisté měli dobré jméno v celém tehdejším českém cyklistickém dění. Svědčí o tom například i „Třetí výletní list České Ústřední jednoty velocipedistů“, vydaný k výletu českých cyklistů po jihozápadních Čechách, pořádaný ke sjezdu ČÚJV v Praze v roce 1898. Výlet byl zahájen 10. srpna 1898 v Plzni, pokračoval 11. srpna výletem do Domažlic (trať měřila 55,9 km), 12. srpna z Domažlic do Klatov (32 km), odtud se pak jelo 39,3 km po silnici do Eisensteinu (Železné Rudy) a pak vlakem na Špičák. Ze Špičáku pokračovali účastníci výletu 13. srpna přes Horažďovice a Strakonice do Písku (95,6 km). Neděli 14. srpna 1898 strávili cyklisté v Písku a v pondělí 15. srpna se vypravili přes Zvíkov, Orlík, Příbram, Dobříš a Zbraslav do Prahy (116,1 km).
Výlety, které byly pravidelnou náplní klubu, byly nejen sportovní záležitostí, ale i záležitostí společenskou. Pro konání výletů byl ČÚJV vydán „Výletní řád“, ve kterém se například v článku 3 uvádí: „Výletu se smějí zúčastniti jezdci jen v řádném sportovním klubovém kroji, totiž v kroji ČÚJV, nebo ve vlastním klubovém kroji, nebo v obvyklém sportovním kroji. Jezdci v obleku civilním nebo jiném výstředním se nepřipouští.“ Při velkých výletech se uplatňoval i článek 14, podle kterého měli náčelníci klubu s sebou signální trubky a mohli určenými signály vydávat povely. Troubiti libovolné signály nebylo dovoleno. Článek 16 řešil i opravy případných poruch kol, neboť s výletníky jeli i „strojníci“, označení žlutými páskami s určeným podvůdcem a „porouchaný stroj“ účastníkům zdarma nebo za dobrovolné spropitné spravili.
Jízda na kole se rozšířila i mezi nečleny Klubu, a tak cyklisté znepříjemňovali chůzi občanům ve městě. Proto v roce 1897 vydal městský úřad jízdní řád pro cyklisty, který m.j. zakazoval jezdit městem těm cyklistům, kteří nebyli opatřeni číslem a neměli legitimaci. Klub velocipedistů se velmi přimlouval za přísné dodržování tohoto řádu a požadoval, aby jen dodržovali i důstojníci místní posádky.
Po prvním velkém nadšení však došlo k útlumu bohaté činnosti. Po pěti letech zanikla cyklistická dráha v Písku. K novému oživení došlo v období let 1902 – 3, kdy si Klub za přispění obce zřídil v prostoru dnešního parku mezi viadukty železniční tratě Tábor – Písek mezi ulicí Nádražní a Švantlovou cvičiště, kde členové klubu pěstovali i cyklistické reje a pólo a další hry, kterými přispívali do programu mnohých národních slavností. Dne 5. března 1893 vyšel v knihtiskárně Jana Hrušky v Písku „Výletní řád a pokyny k technickému vedení klubu“, který za výbor Klubu velocipedistů v Písku podepsal předseda ing. Ad. Cafourek, náčelník J. Vlk a tajemník J. Vařečka. K oživení činnosti se usnesla členská schůze Klubu velocipedistů v Písku dne 5. dubna 1903 vypsat pro své členy „saisonní čtyřsoutěž“, ve které se hodnotila účast na klubových výletech, vyjížďkách a pořadových cvičením, započítávaly se ujeté kilometry, veřejná vystoupení i další údaje. Ani tato nová iniciativa však neměla trvalý úspěch. Ještě před vypuknutím první světové války se klub v roce 1912 rozešel.
Do spolkového rejstříku byl sice 18. června 1914 zapsán německý spolek „Arbeiter Radfahrer Verein Písek“, o jeho činnosti se však žádné zprávy nedochovaly a zřejmě se jistě i vlivem válečných událostí za necelý rok rozpadl.
Kolo se stalo běžnou potřebou mnohých obyvatel města. A tak v celém dlouhém období samostatné Československé republiky a II. Světové války k významnému rozvoji cyklistického sportu nedošlo. Je však nutno ocenit, že jedinou organizací, která se cyklistikou v Písku zabývala, byl Místní klub – odbočka Československého svazu dělnických cyklistů (stanovy byly schváleny 31. srpna 1921). Byl to vůbec první dělnický sportovní klub v Písku. Iniciátory jeho založení byli bratři Gerlové.
Klub se v roce 1926 sloučil s fotbalovým klubem Rudá hvězda a Federovanou dělnickou tělocvičnou jednotou do Jednoty proletářské tělovýchovy (JPT) v Písku, která byla však výnosem Zemské správy politické v Praze ze dne 10. srpna 1928 rozpuštěna. Místo ní však hned v roce 1929 vznikl Sportovní, tělocvičný a skautský klub v Písku, který v podstatě pokračoval v činnosti JPT a i zde se dále provozovala cyklistika. Organizovaly se především výlety. Cyklisté se na vyzdobených kolech zúčastňovali i tělovýchovných slavností proletářské tělovýchovy. Do soutěží cyklistického svazu nebyli členové JPT přijímáni. V roce 1938 byla činnost Sportovnímu, tělocvičnému a skautského klubu zakázána.
Pamětníci uvádějí, že v této době byly také pořádány cyklistické závody pekařských učňů, pro něž bylo kolo nezbytným dopravním prostředkem při rozvozu pečiva po celém městě do krámů i do domácností.
Po druhé světové válce se zájem o cyklistiku vzbudil hned v roce 1945. Zásluhu na tom měl i agilní Národní tělovýchovný výbor v Písku, který již 22. července 1945 uspořádal náborový cyklistický závod do vrchu na trati dlouhé 1100 m. Start byl u nového mostu a cíl byl před viaduktem v Táborské ulici. Dalšímu poválečnému rozvoji cyklistiky v městě pomohly úspěchy československých závodníků v prvních ročnících mezinárodního cyklistického závodu Praha – Waršava. Z popudu Zdeňka Čiháka byl dne 9. října 1950 ustaven v Sokole NV v Písku cyklistický oddíl, jehož předsedou se stal student Jiří Černý. Oddíl uspořádal pod heslem celostátní akce „Každý hoch a děvče cyklistou“ náborový závod středem města se startem a cílem na Leninově náměstí. Závodu se zúčastnilo 278 závodníků, což byla největší účast z ostatních měst v republice. Cyklistický oddíl uspořádal 31. ledna 1951 propagační závody na válcích, jichž se zúčastnili strakoničtí závodníci Veselý, Battaglia, Beran, Kovářů, Šida a další, vystoupení pražských krasojezdců a beseda s Janem Veselým o zážitcích ze závodu Praha – Waršava.